Poslední projev odcházejícího Václava Klause měl konečně něco do sebe, protože to bylo něco, co podtrhuje a přesně zachycuje celou svou dobu. Svým útokem na ty, „kdo se nadřazují, moralizují a poučují, kteří si nárokují, že jsou to oni, kteří vědí, jak snadno a jednoduše zlepšit svět a každého z nás. Většinou jde, bohužel, jen o jejich vlastní sebeprezentaci a o jejich osobní politické cíle, které se vznešeně znějícími hesly nemají moc společného“. A zde je základ celé věci: Václav Klaus si nemůže poradit s tím, že i to, co říká on je koneckonců osobním politickým cílem těch, jako on, „kteří realisticky a s pokorou vědí, že změna chování lidí je v demokratickém systému dlouhodobým a evolučním procesem“.
V této zmínce o potřebě „dlouhodobého evolučního procesu“ se skrývá jádro této žádosti o zpomalení těch druhých: závist vůči těm moralizujícím. Schována pod maskou touhy po osobní svobodě je vědomost své nižší a pomalejší pozice a urputná snaha shodit ty, kteří je cítí jak nad sebou, a se kterými si neumí vyrovnat jinak než útokem a bojem. A to rozhodně moc demokratické není. A jak bychom mohli nebo měli charakterizovat postavu Václava Klause? Jako demokratickou? Nedemokratickou? Populistickou? Interpretací se nabízí více a všechny lákavé. Ve svém volání o pozornost pro osobní svobodu se rozhodnout jak žít bez morálních poučení nebo omezení je opravdu právo člověka na nejsvobodnější možné jednání nebo spíše opovrhování myšlenkou , že moralizování společenského života je lidská přirozená potřeba, která je člověku vlastní? Koneckonců i jeho bojovná obrana nejliberálnějších přístupů k otázce ekonomické teorie nás přece jen nabádá panu profesorovi připomenout, že jeho poněkud slavnější předchůdce Adam Smith, profesor jako on, a ne jen kdejaký profesor, ale rovnou zakladatel moderní ekonomické teorie, byl především profesorem mravní filosofie.
A to není náhoda, že se moderní ekonomická teorie zrodila z mravního prostoru, ze kterého by se pak podle někoho osvobodila a stala tak „nemravní“, protože ve své podstatě matematická. Stejně tak, jak v exaktních vědách jako fyzika je čím dál jasnější, že podstata reality se nedá podchytit čísly, protože ze základu spíše než jistotou se realita zdá být určitou formou pravděpodobnosti. My neexistujeme, my pravděpodobně existujeme. A je v tom sakra velký rozdíl. Svět, který máme kolem sebe, je mlha více či méně pravděpodobných možností. Pro někoho, kdo potřebuje svou jistotu, to může být těžko stravitelné sousto, a tak se mu může tato myšlenka protivit, jak je tomu třeba v případě již setrvale římské církve už nějakých dva tisíce let.
Jak již dokazují čím dál více dlouhotrvající ekonomické problémy vyspělých kapitalistických a uznávajících volný trh zemí, neexistuje jistota v podobně čísel a matematických modelů, ačkoliv rafinovaných a složitých, které by byly schopny předvídat vývoj a chování lidské společnosti. Ze své podstaty je člověkhluboce složitý tvor, jehož chování nemůžeme zavřít do klece několika čísel dlouhé rovnice. Je to pokus odsouzený k nezdaru. Podobně jako ve vědě se tudíž začaly zkoumat jiné dimenze vědeckého bádání, aby se dostalo odpovědi novým výzvám přinášejícím objevy moderní fyziky o realitě, i na rovině ekonomické teorie, která od svého založení právě jako zkoumání lidského chování zůstává v oboru mravních disciplin – vzhledem k tomu, že vytváření a hledání mravních hodnot je přirozená vlastnost člověka, který vlastně neví, proč je na světě, a jak se má tady chovat -, je potřeba se začít ohlížet po nových směrech.
Chce to odvahu, a ne všichni ji mají, mnozí se radši opírají o staré a podle nich dobře ověřené tradice, aby ochránili svůj klid od příliš těžkých a náročných otázek morality a mravů. Ale v době, kdy hodně konkrétní čísla ekonomické stagnace poukazují na neúspěch a neúčinnost těchto ekonomických opatření vycházejících z teorií, které neobstály svým slibem růstu a blahobytu pro všechny, mělo by být přece jen jednodušší, čili méně omluvitelné, pochopit, jak se mají věci a zamyslet se nad sebou a nad svými činy. Toto uvažování je koneckonců taky mravní činnost, stejně tak, jako odpověď, kterou těmto otázkám dáme. To, že odmítáme uznat, že ta naše odpověď je stejně mravní, tudíž zpochybnitelná a nejistá, jak ta těch druhých, kterým se náš výběr nemusí líbit, nic nemění na faktu, že i „nevolba“ mravů je stejně mravní čin, jako volba mravů, ať už jakýchkoliv. A pokud jsou oba mravně založené, tak jsou stejné a mají právo na stejnou váhu. Žádnému nemůže a nesmí být přidána váha jakési údajné objektivity, o jejichž skutečnosti je stejně možno vždy pochybovat. Naopak je třeba uznat, že jsou si rovné, a to znamená přijmout vyšší vědomí a hlubší pochopení podstaty života.
Míra tohoto vědomí a čili naše zralost je ukazatelem naší pozice na tom „dlouhodobém a evolučním procesu“. Každý z nás je někde jinde, ale cestu máme společnou. Někdo vpředu a někdo vzadu. Svým posledním projevem Václav Klaus, a s ním ideálně i všichni ti, kteří na něm zbožňují právě ty projevy nejnižších lidských pudů a tužeb, řekl, kde je: to je hodně daleko vzadu za těmi, kteří „moralizují a poučují“.
Jazyková korektura: Michala Škrábová