Především je na místě se zamyslet, zda je vůbec přijatelné, aby v civilizované společnosti někdo veřejně pronesl něco tak odsouzeníhodného, aniž by se nikdo nijak nepohoršil? A to jen proto, aby dotyčný mohl chránit byznys své asociace, aby hlučná a rychlá auta se mohla dále řítit po úzkých silnicích na venkově. Čtyři mladé dívky přišly o život, o to nejcennější, co měly, společnost ztratila čtyři občany, ale prý si za to mohly ony samy. Stály na svém soukromém pozemku, ale dopustily se neodpustitelného hříchu: překážely jinak ničím nerušenému toku peněz. Ačkoliv mohlo opravdu jít o neopatrnost z jejich strany, anebo dejme i tomu, že třeba stály na velmi rizikovém místě, aby mohly sledovat závod (mimochodem peníze, které se točí v tomto byznysu, a které pán Pátl tak nechutně chrání, pochází právě z tohoto diváckého zájmu), může si snad někdo dovolit tak mizerně odůvodňovat a tudíž ospravedlňovat jejich smrt?! Věřím, že kdyby smrt postihla jednoho ze závodníků, tak by asi pak těžko pan Pátl prohlásil, že si to zesnulý sportovec sám „zasloužil“. V roce 1994 celosvětově známý a oblíbený závodník Ayrton Senna tragicky zemřel krátce po autonehodě během závodu v italské Imole, jako voják padl v bitvě. Smrtelné riziko měl v popisu práce, přesto si celý svět posteskl nad ztrátou jeho života, a co si pamatuji, nikdo si netroufl to odbít tím, že si to prostě „zasloužil“.
Jde bohužel o příkladnou situaci, kde otázka hodnoty lidského života je čím dál více podmíněna jinými záležitostmi, jako (zde značně sporné) osobní odpovědnost a ekonomický kontext.
Přesto materiální blahobyt a duševní vyspělost naší společnosti se zakládají právě hlavně na onom velkém historickém vydobytí renesančního období: lidský život je apriorní hodnota, která nemůže být s ničím jiným porovnána ani podmíněna. Tento princip zřejmě pramení z naší společné křesťanské kulturní a filosofické podstaty, kde náš život patří Bohu a není nám dáno s ním, ať již s naším nebo cizím, libovolně nakládat. V jedné scéně populární trilogie „Pán prstenů“ se Frodo pohoršuje na nenáviděného Golluma/Smígala, a řekne, že by si zasloužil smrt. Moudrý Gandalf mu na to odpoví, že „mnozí, kteří by si zasloužili zemřít, žijí, a mnozí jiní, kteří si nezasloužili zemřít, zemřeli. Kdo jsme, abychom mohli rozhodovat, kdo má a kdo nemá žít?“.
Mám tu čest pocházet z kraje, které mimo mnoha uměleckých a kulturních skvostů, drží i jedno významné prvenství v oblasti lidských práv: Toskánské velkovévodství bylo první stát na světě, který již v roce 1786 zakázalo trest smrti. K tomuto důležitému milníku vděčí osvícenému vládnutí Leopolda II. (mimochodem Habsburk, syn Marie Terezie, narozen ve Vídni a korunován v roce 1791 českým králem), i když úrodnou půdu k tomu připravil toskánský intelektuál a filosof Cesare Beccaria (jistě mi čtenáři prominou moje vlastenectví, ale jsem na svou zemi hrdý). Historický vývoj ukázal, že k tomuto zákazu se potom připojila celá řada zemí. Není náhodou, že valná většina světa vnímá zákaz trestu smrti i pro ty nejhorší zločiny jako vyspělost dané společnosti.
Není proto bez zajímavosti sledovat reakce na provokaci skupiny Ztohoven, která jak známo v rámci výstavy Kartografie naděje v pražském DOXu zveřejnila čísla všech českých zákonodárců, včetně představitelů vlády a samotného prezidenta. Zajímavá myšlenka, která měla za cíl přiblížit politiku veřejnosti tím, že jí nabídla prostředek přímé komunikace, selhala již ve chvíli, kdy umožnila použít anonymně tento prostředek. Byl-li smysl celé akce upozornit na bídný stav české politiky a angažovat občany do komunikace se svými politickými představiteli, tak pak nemohl být založen na osobní nezodpovědnosti garantovanou zmíněnou anonymitou. Právě tato nezodpovědnost za své činy se nebezpečně podobá nezodpovědnosti politiků za jejich špatná rozhodnutí. Tím nebezpečně sbližuje některé občany s těmi politiky, od kterých se právě chtěli distancovat oním vulgárním atakem.
A tak akce dle mého názoru zcela míjela svůj cíl, přičemž místo aby upozorňovala na bídný stav české politiky, spíše nechala prostor tomu, aby se projevil bídný stav české společnosti, alespoň její části: právě té, která se do akce se zapojila pod jistotou anonymity. Sprosté nadávky se množily, ale nescházely ani hnusné vyhrůžky smrtí, ještě k tomu směrované nejen k danému politikovi, ale i jeho rodině. Lidé jako Kalousek a Nečas jsou mi odporní pro jejich totální morální prázdnotu a pro devastující politiku, kterou záměrně chrání zájmy svých mocných sponzorů na úkor blaha celé společnosti. Přesto je respektuji jako představitele jiného názorového prostoru a nikdy bych si ani v duchu nedovolil jim přát, natož jim to vyjádřit, něco zlého (kromě politického konce, na což jako jejich politický oponent mám ústavní právo).
Možná bychom se pak neměli divit, pokud jistý pan Pátl si může dovolit veřejně prohlásit, že ty dvě nevinné dívky si zasloužily zemřít. Ale ačkoliv smutné, je to i příležitost se zamyslet nad tím, jakou hodnotu pro nás má lidský život. Myslím si, že velká změna občanské společnosti, po které mnozí touží a která jako jediná může zlepšit aktuální stav věcí, bude muset mít ve svých základech právě znovunalezenou hluboce zakořeněnou úctu a neotřesitelný respekt pro lidský život, a priori čehokoliv jiného. Pak lidé jako pan Pátl si snad rozmyslí pronášet rozsudky á la poslední soud.
Jazyková korektura: Michala Škrábová