V jeho nejjednodušší a nejpřirozenější formě volný trh začal kdysi dávno, kdy si naši vzdálení předci lovci a sběrači začali s blízkými kmeny vyměňovat předměty ku prospěchu obou zúčastněných stran. Svým bystrým a rychle se rozšiřujícím mozkem člověk jistě brzo pochopil, že výměna neboli to, čemu dnes říkáme obchod, je zcela jednoduchý a účinný prostředek k uspokojení vzájemných potřeb. Za cenu ztráty určitých specifických tvůrčích schopností jednotlivec získává možnost zvětšit škálu možností, jak svá přání a své tužby uspokojit.
V této primitivní formě byl tento pradávný obchod založen na jednoduchých potřebách: potrava, bezpečí, přístřeší, oděv. Lidské potřeby však brzy začaly sublimovat, tedy lidé začali toužit po předmětech, které již nebyly striktně nutné pro přežití, ale které vycházely z duševních komplexnějších potřeb. Tyto byly těsně spojené s vývojem zárodků lidské kultury ve formě např. dekorativních, pohřebních nebo rituálních předmětů. Od této chvíle rozšíření obchodu mezi kmeny, a později mezi národy bylo neoddělitelně spjato s vývojem různých kultur a jejich specifických potřeb, které spatřily světlo světa.
Když naráz přeskočíme několik tisíciletí historie a pohlédneme na naši dnešní spotřebu, pochopíme jasně, že valná část našich nákupů, čili našich vzájemných výměn, je diktována kulturními potřebami, a to v co nejširším možném slova smyslu kultury. Zde je tedy podstata mé myšlenky: lidská kultura tvoří úrodnou půdu těch potřeb a tužeb, které se snažíme uspokojit, více či méně úspěšně, výměnou zboží a služeb. Obchodem, pro jehož účinnost jsme v západní civilizaci považovali za nejefektivnější systém volného trhu, a to i zřejmě se všemi jeho vnitřními slabinami a kontradikcemi.
Jednou z těchto kontradikcí, a to bych řekl zcela zásadní a pro sám systém životu nebezpečná, je, že nedostává-li se z bohatství vytvořeného volným trhem dostatek prostředků zpátky do kultury, začíná neúnosně ochabovat právě ta úrodná půda, ze které vznikají ty tužby a potřeby, jež jsou základním hybatelem samého volného trhu. Pro lepší pochopení si pokusme představit kulturu jako zeminu a volný trh jako strom, který z ní čerpá potřebné živiny. Neumožníme-li stromu, aby dodával zpátky zemi své odumřelé listí a dřevo, země pomalu začne ztrácet své živiny až do chvíle, kdy již nebude mít co nabízet stromu.
A to je přesně to, čeho jsme dle mého názoru dnes svědci: neustálé omezování prostředků, které se do kultury investují, v našich zemích představuje obrovské riziko pro zdravý růst a další vývoj volného trhu, který sám o sobě nevytváří ty hodnoty, ze kterých čerpá svou životní sílu. Jeho úkol je však spolehlivě a efektivně zprostředkovat mezi lidmi uspokojení jejich potřeb, ale vytváření myšlenkových, citových a duševních základů těchto potřeb je věc, která patří odjakživa do kompetence kultury.
Pravděpodobně takový argument bude znít paradoxně všem těm, kteří věří ve svatost volného trhu a v jeho naprostou nezávislost a celistvost a kteří naopak vnímají investice do kultury jako vyhazování peněz ven z okna za něco, co samo není schopno si vydělávat za sebe a být tím soběstačné. Ale v této myšlence, bohužel tolik rozšířená v dnešních pravicových myšlenkových proudech, se naopak skrývá právě největší riziko pro samotný volný trh.
Anebo, pro ty co mají rádi teorie o komplotu, tato krátkozraká a sebevražedná strategie cíleného podkopávání a omezování kultury je záměrně vedena těmi, kteří nám právě vládnou, protože jsou si dobře vědomi významu a moci, jež jsou v kultuře. Ale tudy cesta daleko nevede, jelikož nekultivovaná a kulturně chudá společnost časem přestane vytvářet to bohatství, na jehož penězích se právě zakládá jejich moc. Věřím, že je na čas s tím něco udělat, a to něco je začít opět mohutně investovat do kultury, čili do živiny, díky které žije a prosperuje volný obchod.
Korektura: Michala Škrábová