Reklama
 
Blog | Andreas Pieralli

Quentin Tarantino jako Charon v Danteho pekle Djanga

Na pozadí hrůzných scénářů à la Dead Man Jima Jarmusche a za doprovodu nadčasové flétny Ennia Morriconeho, jako ďábelský Charon nás Quantin Tarantino  zavede do nejhorších hlubin lidské duše: dolů do pekla. Quentin není moudrý a soucitný průvodce, jako Virgil Dante, ale o nic není méně upřímný a poctivý v ukazování toho nejhoršího, co lidská duše obsahuje. 

Na pozadí hrůzných scénářů à la Dead Man Jima Jarmusche a za doprovodu nadčasové flétny Ennia Morriconeho, jako ďábelský Charon nás Quantin Tarantino  zavede do nejhorších hlubin lidské duše: dolů do pekla. Quentin není moudrý a soucitný průvodce, jako Virgil Dante, ale o nic není méně upřímný a poctivý v ukazování toho nejhoršího, co lidská duše obsahuje. Na rozdíl od Virgila, Quentin Charon není moralizující nebo zaujatý. Potichu sleduje násilí, neoslavuje  ho, ani ho neodsuzuje, ale omezuje se ukazováním v jeho absolutní syrovosti, aniž by se bál nás přitom zavést do nejtemnějších zákoutí naší duše. Teď to dělá s téměř vědeckou odborností, jako zvolen vyšší silou vykonat ten velmi specifický akademický úkol. Kdoví jaká je příčina snahy našeho nového idolu vždy představovat násilí v jeho nejrealističtějších a krutějších detailech. Kterému archetypu odpovídá těmito obrazy? Ať již je odpověď jakákoliv, nelze mu popřít talent umět to dělat s obratností hodnou největších mistrů, které historie kinematografie zná. Kategorie, do které ze svatého práva zcela patří, pro svůj talent vstoupil do již rozsáhle rozebraného tématu, aniž by to nikdy udělal předtím, a přesto přinesl  jedním jediným tahem fantastický film, který je v žánru absolutně nový, originální a jedinečný. To je nadání, které Bůh rozdává s velkou šetrností.

Násilný a tragický příběh filmu se odehrává v jakémsi pekle na zemi, kde krutí reakční kolonialisté z jižních Spojených států používají a zneužívají černé otroky  dle svého  vlastního úsudku a dle svých rozmarů, jako by se jednalo o zboží. Zboží někdy tak malé hodnoty, aby sloužilo jako živé krmivo pro psy pro pobavení znuděného majitele. Ne, Quentinovo peklo není teologické, historické, nebo psychologické, nebo vojenské. Jeho je kvintesencí násilí v jeho šílené čistotě jako nejnižší příčka lidského bytí. Ale ptáme se šokováni tímto vírem zla a vzteku, proč mu tolik záleží nám ukázat ty žalostné a temné propasti? Pokud můžeme s určitou pravděpodobností předpokládat, že odpověď nemá být hledaná v psychiatrické složce, pak důvod, by mohl být právě radost z toho, že nás zavede tak nízko, aby pak nám daroval, přes Pomstu závratný výstup na vrchol a výšky Správnosti a Spravedlnosti. Jakýsi druh horské dráhy lidské morálky. Pomsta, která je vždy krutá odveta Dobra nad Zlem, a která pak se sublimuje ve Spasení hlavního hrdiny.

Rozhodně film, který stojí za to ho vidět, a to nejen pro jeho pozornost k detailům, sílu velmi trefného hudebního doprovodu, spletitý příběh a interpretace na nejvyšší úrovni, ale také kvůli příspěvku, který dává, ovšem svým způsobem, na téma rasismu a v širším smyslu lidských prav. Oblast, ta politická a sociální, do které Tarantino náhle vstoupí  s točící zbraní jako pistolník, abyrozbil dveře do klidného salónu rozpoutáním konce světa. To není určitě jemnost nebo opatrnost, se kterými očekáváme, že génius filmů Reservoir Dogs, Pulp Fiction, Jacky Brown, a dále Kill Bill může vstoupit do diskuse. Přesto je efekt  zaručen, o čemž svědčí reakce na film tykající se právě tohoto obtížného a stále ne všemi stráveného tématu. Již ve filmu Unglorious Bastards, přece nabídl skvělé ochutnání své schopnosti spojit svůj vrozený talent? s kinematografickým neorealistickým přehodnocením blízké budoucnosti s jejím násilím a utrpením.

Reklama

Proto Spása, kterou nám náš Charon navrhuje je akt síly, definitivní, konečný, poslední. Extrémní akt Vzkříšení před extrémním zlem. Je to situace, která se nám naštěstí, nestává každý den. Přesto byly doby historie, jak bylo tak přesně popsáno Quentinem, kde to, co nás dnes zhrozí, bylo normou, a  které zůstaly vyryté v naší kolektivní paměti, ze které nás, při zvuku zbraní a bomb, americký režisér žádá, abychom je vytáhli ven a čelili jim se zvednutou hlavou, bez ohledu na cenu.

Pak otázkou zůstává, proč nám klade tuto nenutnou  otázku? Tento nevítaný problém? Zdá se, že odvěkému problému násilí Quentin našel svou odpověď ne v jeho oslavě či v jeho vzdechu obviňování, ale v jeho umělecké sublimaci. Možná je to způsob, jak ho zastavit, možná s nádherným statickým snímkem na obrazovce, krystalizovat a, tudíž kontrolovat ho a neutralizovat. A proto když si uvědomíme, že díky této dokonalé umělecké sublimaci je možné překonat násilí a jeho zlo, si uvědomujeme, že dlužíme Quentinovi velké poděkování za to, že nám dal další nástroj k pochopení, kdo jsme a jak se můžeme pokusit změnit. Stejně jako jeho hrdinové máme svobodnou volbu, je na nás rozhodnout, zda k lepšímu nebo k horšímu.