Nedávno se mi stala malá příhoda, kterou bych rád zde popsal. Vycházel jsem z domů, a když se za mnou pomalu dveře zavíraly, tak najednou jsem slyšel někoho, jak na mě sprostě nadává, ať je nenechám zavřít. Otočil jsem se a viděl jsem docela nepříjemného nateklého opilého muže, který se nejistě hrnul ke dveřím. Schválně jsem ty dveře zavřel a neumožnil mu vstup dovnitř. Když se červeným nafouklým obličejem tázavě podíval na mě, omluvil jsem se a vysvětlil mu, že správce domu v nástěnce varovali vícekrát před vstupem do budovy neoprávněných osob a různých bezdomovců, a tak jsem se chtěl jen ujistit, že tam pravdu bydlí. Odpověděl mi nějakou nadávkou, která vzhledem k nějakému dřívějšímu nesouhlasu se svými spolunešťastníků, jenž vedl ke ztrátě několika horních a dolních zubů, byla zcela nepochopitelnou. Alkoholem silně páchnoucímu ubožákovi se po několika nezdárných pokusech podařilo naťukat správný kód a dveře otevřít. Vstoupil dovnitř. Když se pak zbabělec cítil dostatečně v bezpečí ještě na mě zakřikl nějakou podobně nezřetelnou sprostou výhružku.
Nepříjemné setkání mě docela vytočilo. V záchvatu hněvu jsem si dokonce řekl, že by bylo dobré, ať nějaké auto jednou zajede tohoto vyvržence anebo ať ho policisté někde zavřou, máme-li ho živit sociálními dávkami, jak se dalo předpokládat z jeho vzhledu, tak radši pak platit vězeňské služby, ať máme od takového starého zmetka pokoj. Když jsem se konečně uklidnil začal jsem o záležitosti přemýšlet trochu jinak. Tak jsem si řekl, že přece nemohu dovolit hněvu, aby mě přiměl uvažovat jako typický odésák, který rád cizí neštěstí ospravedlňuje jeho vinou, aby se náhodou po něm nechtělo nějaké peníze na výpomoc jiného člověka.
A tak jsem se ptal, jak to tedy doopravdy je. Světově známým a proslulým sociologům z řad ODS, čili ze strany, která jak známo ze všech se nejvíce a velmi úspěšně zabývá otázkou sociálních problémů, by se velice líbilo, kdybychom já a další slušní lidé se uspokojili nenávistí proti takovým ubožákům. Vždyť je to přece tak jednoduché: každý si za svůj život může sám, pokud opravdu člověk chce, tak práci si najde atd. Hlavně se naštvat proti nezaměstnanému sousedovi, proti nepřizpůsobivému Romovi, proti nebezpečnému feťákovi nebo žebrajícímu a nepátrat po příčinách jejich problémů. Není to nic nového, proč mimochodem změnit strategii mocenské kontroly, když tak dobře funguje?
Římané tuto strategii aplikovali s velkou oblibou, říkali jí divide et impera – rozděl a panuj –, a i díky ni si podřídili několika národů. Když společnost se dostane do ekonomických problémů, tak nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak zachránit privilegovaná teplá místečka mocenských elit je vytvořit v obyvatelstvu pocit, že kdo je na dně si za to více či méně může sám. Podívejte se na ty flákáče a nemakačence, jak se ožírají, nechtějí jít pracovat a od nás slušných lidí tahají jen peníze na dávky z našich kapes! My chudáci chodíme do práce, makáme celý den, platíme samé daně, a ještě musíme živit tyto odpadlíky?
Pro ubožáky z druhé strany barikády nejbližším terčem jejich nenávisti a nespokojenosti se svým životem jsou samozřejmě ti samí výše zmínění slušní lidé: bydlí blízko jim, mají je po ruce a opravdový viník se přece umí dobře schovat daleko za vysokými a nepřetržitě hlídanými zdmi z těžce vydělaných peněz postavených luxusních vil. A tak máme předem připravený scénář, který bohužel v dějinách zafungoval vícekrát: dvě skupiny obyvatelstva se rozeštvou proti sobě: jedna ze zoufalství, že již ztratila všechno, druhá ze strachu, že ztratí i to málo, co má. A tak ta druhá uvěří těm, kteří se ji snaží rozeštvat proti té první, a začnou vyžadovat méně daně a nižší sociální dávky, protože jsou přesvědčení, že tak donutí první kategorii pracovat a neživit se dávkami z jejich daní. Doopravdy ale nejenže takhle podkopává systém vzájemné výpomoci, ze které těží nebo bude těžit jednou ona sama, ale hlavně dotuje třetí schovanou skupinu, jenž je jediným vítězem, protože ze všech jako jediná má opravdový zájem na slabý sociální systém a na velmi nízké daně.
Ano, každý z nás má možnost změnit svůj život. Ale tato zásada by nás měla vést k víře, že má cenu pomáhat lidi, aby našli v sobě sílu se z malérů dostat ven, a naopak neměla by být nástrojem ospravedlňování jejich neštěstí. Ve víře, že se chováme správně, když nepomáháme lidem v nouzi, ve skutku pomáháme jen těm, kteří právě vytvořili systém nerovného a neférového přístupu k bohatství, příležitostem, vzdělání a vztahům, jenž je opravdovým zdrojem problémů těchto lidí.
My nevíme, co ten člověk, který se nás hnusí, protože páchne, hrabe se v odpadcích nebo obtěžuje kvůli nějaké korunce, prožil, kdo byl, v jakých podmínkách vyrostl, co všechno tvoří jeho život. A k tomu bychom neměli nikdy zapomenout, že každý člověk je jedinečný: nikdo nikdy nebyl stejný a nikdy nikdo nebude stejný, jako my. Už jenom toto těžko odvratitelné konstatování by nás mělo odradit z příliš jednoduchých a rychlých rozsudků. Nevíme, kým ten bezdomovec dříve byl anebo proč se do takovéto situace dostal, a sami nemůžeme ani si být jistí, že se nám to nikdy nestane. Ti, kteří pracují se sociálně slabšími vrstvami dobře vědí, jak se člověk z počátečných problémů, jako třeba nezaměstnanost nebo rozchod, rychle dostane do větších a větších jako závislost na alkohol nebo drogy, automaty, dluhy až kriminál. Stejně tak nemáme právo odsuzovat člověka za to, že nečelil své problémy tou sílou, kterou my si myslíme, že bychom bývali měli na jeho místě. My na jeho místě totiž nejsme a nemůžeme vědět, jak bychom se chovali my, kdyby se ty problémy staly nám, a když už jsme přesvědčení, že my bychom tu sílu bývali měli, nemůžeme odsuzovat ty, kteří z jakéhokoliv důvodu stejnou sílou bohužel nemají.
Samozřejmě to neznamená, že solidarita a soucit pro problémy druhých by nás měly přimět vést za každou cenu rozhazovačnou sociální politiku, kde budeme všem dávat vysoké dávky, abychom se nemuseli trápit s pocitem viny. Nesmíme lidé v nouzi odsuzovat (ani je jazykově ghettizovat novými trapnými štítky, kterým pak média nás masírují, jako třeba nepřizpůsobiví, nemakačenkové), abychom se netrápili jejím osudem, ale též nesmíme z nich udělat osoby zcela závislé na naši pomoc. Oba způsoby jsou špatně, protože nerespektují důstojnost člověka, ačkoliv samozřejmě ta druhá bolí méně. A hlavně neměli bychom zapomenout, že jediní, kteří těží ze střetů mezi námi a ony, jsou právě ti, kteří žádný sociální stát nechtějí, protože ho nepotřebují, a kteří mají prostředky, aby se zákony měnily v jejich prospěch.