Možná to byl ironický osud, kdo chtěl, aby 27. ledna, Mezinárodní den památky obětí holocaustu, byl shodný se dnem, kdy Češi rozhodli, během prvních přímých voleb tohoto druhu, kdo bude jejich příštím prezidentem. Tudíž příštího 8. března, po skončení mandátu populisty a euroskeptika Václava Klause, bude přísahat na ústavě ne menší populista, alespoň zdánlivě eurofederalista (natolik, že si přeje Rusko v Evropské unii) Miloš Zeman.
Je na místě se zamyslet nad touto náhodou, protože zatímco Merkelová prohlašovala, že holocaust „zůstane neodstranitelnou skvrnou Německa“, několik set kilometrů od Berlína, populista Zeman vyhrával prezidentské volby tím, že přiměl Čechy věřit tomu, že vzhledem k německo-rakouskému původu jeho rodu, jeho soupeř, kníže Karel Schwarzenberg, současný místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí, zpochybnil Benešovy dekrety. Je třeba připomenout, že Benešovy dekrety ratifikovaly vyvlastnění majetku a vysídlení asi 2,5 milionu českých etnických Němců žijících v Sudetech tehdejšího Československa.
To vše je daleko od pravdy. Schwarzenberg nikdy netvrdil, že by Benešovy dekrety měly být revidovány, poněvadž, alespoň z právního hlediska, se pro obě země jedná o uzavřenou kapitolu. Avšak jak ukázaly výsledky voleb, po více než 70-ti letech otázka politická a především morální zůstává stále otevřena. Jakožto inteligentní a kultivovaný politik, jakým Schwarzenberg je, jednoduše měl odvahu prohlásit, že nucený odsun 2,5 milionů českých nevinných občanů, jejichž jediná vina byla patřit k německé menšině, byl barbarský čin nehoden civilizovaného národa. Ne příliš odlišný, dodávám já, od masových odsunů nepohodlných menšin nacisty a sověty. Jde o názor, jenž se těší čím dál rozšířenější podpory mezi mladšími generacemi, ale které, bohužel, i nadále zůstává nestravitelný pro generace jejich otců a dědů.
Jak je historikům dobře známo, a jak se pomalu vrací na povrch prostřednictvím filmů a knih, které se odvážně zabývají touto citlivou otázkou, Češi z oblasti Sudet využili tento obrovský exodus nejen k plundrování vlastnictví jejich bývalých německých spoluobčanů, ale v některých případech se také dopustili hrozných a krvavých odvet plných nenávisti. Vše pod hlavičkou „Všichni Němci jsou vinni, a zaslouží si jen to nejhorší.“ Samozřejmě vše je třeba vidět v historickém kontextu konce války, nicméně jeví se jako jasné, že po téměř 80-ti letech se civilizovaný národ nemůže stále schovávat za zástěrkou reakce, která možná byla přílišná, ale přesto legitimní vůči nepřátelům. Zejména máme-li na zřeteli, že to byli ve skutečnosti čeští spoluobčané německého etnika, kteří po staletí žili mírumilovně v těchto zemích a kteří neměli nic společného s Třetí říší.
Ponecháme-li stranou Zemanem přijatý styl kampaně plné lží, nízkých úderů a urážlivých útoků, myslím, že je především morální povinností ukázat prstem proti populistickému a demagogickému poplachu spuštěnému novým prezidentem. Ten za účelem porážky jeho soupeře, opět podněcoval staré nenávisti vůči německým sousedům a přiživil obavy mnoha Čechů, že budou vyvlastněny jejich majetky získané, ať legálně či ne, na úkor sudetských Němců vyhnaných ze země po válce. Je to strategie, jejíž vysoké nebezpečí bylo potvrzeno právě výsledky, které se výrazně projevily podezřením a nedůvěrou vůči tomuto „aristokratickému Němci“ zejména na Moravě, v oblastech s vysokou nezaměstnaností a mezi staršími a slabšími generacemi. Pravda je zcela jiná, jelikož nejen Schwarzenberg se narodil v Praze, ale jeho otec byl vášnivým vlastencem, a on sám, během let vynuceného exilu, pomáhal československým disidentům tolik, že se stal pak kancléřem prvního demokraticky zvoleného prezidenta Václava Havla.
Ale bohužel, jak my Italové dobře víme, fakta a pravda málo zmůžou proti demagogii a populismu, když degenerace demokracie je založená na silných emocích, jako je strach, neklid a nespokojenost. V době krize, kdy nenáviděná vláda snižuje sociální výdaje se zdatností Střihorukého Edwarda (můžeme mluvit bez rozdílu o italské vládě, tak o české), jsou to právě tyto ty nejrozšířenější pocity mezi nezaměstnaností a chudobou ohroženými vrstvami. Je to infikovaný humus, který se rychle rozrůstá a stává se živnou půdou pro virus typického silného vůdce, sebejistého, který mluví jazykem člověka z ulice, a slibuje, že dá věci do pořádku. Nihil novi sub jediným, chtělo by se říct.
Po válce český národ nebyl vystaven intenzivnímu procesu katarze, jakým byla německá denacifikace, a ačkoli nebyl nijak zvlášť aktivní v odporu proti protektorátu, přesto se mu podařilo sedět u stolu vítězů díky exemplárnímu atentátu na guvernéra a generála SS Reinharda Heydricha. Tento křehký morální kredit vítězů, pod tíhou skrytého vědomí zločinů, které doprovázely vyhnání Němců, je ještě dnes pro mnohé záminkou si myslet v tichu, nebo říci nahlas, že Benešovy dekrety byly spravedlivé a oprávněné a tudíž, aby odmítli zralým a vědomým způsobem čelit stínům své minulosti, jak naopak bylo a je schopno udělat Německo.
Samozřejmě, že vina Čechů vůči jejich německým spoluobčanům je zdánlivě malou věcí ve srovnání se škodami a utrpeními způsobenými nacisty během druhé světové války. Ale to je přesně ten druh chybného uvažování, jež musíme odstranit, aby historie lidstva mohla postupovat směrem k mírové a harmonické budoucnosti. Dokud budou lidé soudit dějiny a své sousedy držíc v rukou váhu, jíž chtějí měřit křivdy spáchané a trpěné zůstaneme stále vázáni barbarským logikám zákona odplaty, přibitým u Chammurapiho zákoníku babylonů oko za oko, zub za zub.
Koneckonců i pro nacisty byla válka „správnou“ reakcí na křivdy utrpělé po Versailles, stejně jako pro říše počátku dvacátého století Velká válka byla „správnou“ reakcí na křivdy utrpěné kvůli jejich sousedům a konkurentům. A tak dále, z války k válce, ze msty ke mstě. Jak pochopili největší myslitelé nenásilí, historie nám odjakživa přikládá jednu důležitou lekci: krev volá jen po další krvi, násilí volá po násilí a pomsta volá po pomstě. Pochopením této nevyhnutelné lekce se nám otevírá jediná možná cesta, jak skutečně změnit osud lidstva.
Na závěr, tedy chvála těm, jako je Merkelová, která se nebojí čelit své odpovědnosti a přizná historické chyby s vědomím, že tento je jediný modus vivendi mezi civilizovanými zeměmi. Hanba naopak tomu, jenž stejně jako nový prezident Zemana neváhá hrát na skřípající strunu xenofobie vůči Němcům na cestě svého vzestupu k moci, zcela lhostejný k nebezpečí, že by takový postoj mohl probudit staré démony a hrůzy, které jsme doufali, že jsou odsouzeny k neodvratitelnému zimnímu spánku. Dne 27. ledna 2012, Den zapomnění Čechů, ukázal, že tento spánek neodvratitelný není a že je tedy maximálně důležité neustále být ve střehu a vždy uctívat památku, jedinou skutečnou hráz mezi mírovým soužitím národů a násilím války a útlaku.
Jazyková korektura: Michala Škrábová