O bezvýznamnosti Klausových slov o Havlovi a o pokleslosti jeho schopnosti tak zbabělečky narážet na hlavní symbol Sametové revoluce a především na osobu, která již se nemůže bránit, není třeba rozjímat dále. Trapnost Klausových výroků je jen dalším důkazem z nespočetné řady o jeho závisti, pomstychtivosti a ničemnosti. Jak jinak přemýšlet o člověku, který si neodseděl ani den vězení, neměl odvahu nejen podepsat Chartu 77, ale ani mnohem méně nebezpečnou petici Několik vět, a vždy zastával jen konformní a zpátečnické názory?
Ale poněvadž všechno zlé je k něčemu dobré, i tento poslední a několikeré opomenutí hodný Klausův projev je skvělou příležitostí pro širší úvahu. V psychologii se má za to, že když někdo tak urputně potřebuje se proti něčemu vyhrazovat nebo na něco dlouhodobě útočit, běžně je to dáno tím, že daný subjekt (avšak zde by se snad hodil lépe výraz pacient) není schopen přijmout v sobě to, co mu tolik vadí na druhých (běžně tu vlastnost nebo onoho člověka, který tu vlastnost reprezentuje). Jednoduchý příklad: jsem-li nesnesitelný puntičkář, pravděpodobně mám problém odpustit sám sobě být občas nepřesný, nedokonalý, prostě omylný. Z toho pak plyne závist a nenávist vůči těm, kteří si to odpustit schopni jsou, a dále pak následnou potřebu se proti ním vyhrazovat, shazovat je a odsuzovat je. Doopravdy ale druhý člověk je jen prostředek projekce, přes který daný puntičkář útočí, shazuje, nenávidí a odsuzuje tu část sama sebe, kterou z nějakého důvodu není schopen/ochoten přijmout a nechat volně žít.
Když daný případ aplikujeme pacientovi Klausovi máme zde jasný výsledek: pomineme-li na chvíli, že onen profesor s žádnou novou ekonomickou teorií nikdy nepřišel a vždy jen papouškoval ideje amerických neoliberálů, tak celé Klausovo nekritické zbožňování a uctívání spasitelské neviditelné ruky volného trhu je zoufalá snaha se distancovat nejenom od komunismu, ale hlavně od pocitu ostudy za ta dlouhá léta němě servilní a komplicitnípodlézavosti vůči komunismu, z čeho pak vyplývá jeho nutkavá potřeba shazovat toho, který na rozdíl od něho měl tu odvahu se proti režimu postavit a zaplatit za to cenu. Z toho vyplývá i jeho alergie vůči jakékoliv úvaze o morálních hodnotách, které mu vždy musely bolestivě připomínat právě ten ideologický systém, proti kterému se nijak nepostavil. Něco jako skrytý a nepřiznaný homosexuál, který pózuje jako supermacho, aby v sobě umlčel přesně opačnou pravdu.
Jak by asi vám byl protivný a proti srsti válečný hrdina, který se vrací z války, na kterou jste neměli odvahu jít a který je všemi obdivován a oslavován? Takhle asi by se to dal shrnout havlův-klausův vztah. Ale opět zde se nabízí další širší úvaha, která zasahuje celou českou společnost. Za Klausovými bezestudnými slovy se skrývá potřeba jisté části české společnosti si vyřídit účty s těmi, kteří svým protikomunistickým hrdinstvím stále připomínají jejich podrobení a laxismus vůči režimu. Společně s Klausem tato skupina zahrnuje lidi typu Babiše, Zemana se svým obdivem čínského totalistického ekonomického uspořádání, nebo třeba Rusnoka se svým nedávným obhajováním nelidských práv na DVTV. Tato skupina, jehož vliv na společnost nebyl nikdy bohužel řádně odstraněn, se nyní hlásí ke slovu, a ta slova zní: „vraťte nám naši důstojnost a přestaňte nám připomínat, jak velcí zbabělci jsme vůči komunismu byli“.
To se děje právě zpochybňováním, nebo přímo delegitimizací symbolů Sametové revoluce z jedné strany, a nekritickým až fanatickým přijetím komunismu opačné ideologie, čti kapitalismu. A přesto, stejně tak jak výše zmíněný supermacho zůstane homosexuálem, podobně tito lidé, s Klausem v čele, zůstávají vnitřně komunisty, protože komunismus není jen o ekonomickém uspořádání společnosti, ale o totalitní ideologii, která má za to, že jako jediná objevila univerzální lék pro lidstvo, a proto musí být i násilím vnucen všem. Přesně tak ideologický je i ten Klausův kapitalismus, který štěpí do lidí názor, že jedině nikým a ničím neregulovaný volný trh může zachránit lidskou společnost.
Milan Kundera alespoň měl tu důstojnost ze země a ze své viny odejít a dále o ni dlouhá léta mlčet.