Zdánlivě se neděje nic tak zvláštního nebo nenormálního, čeho bychom se měli tak divit a kvůli tomu tolik vzrušovat. Jednomu podniku prostě končí smlouva o pronájmu prostor, kde provozuje restauraci. A Městská část Praha 1, která prostor vlastní, prostě se rozhodla, že ho nabízí do výběrového řízení. Že nové podmínky jsou nebo budou horší pro stávající restauraci je již spekulací, kterou by někdo hned velmi snadno odmítl. V době všudypřítomné masové bezprostřední komunikace znepokojení uživatelů restaurace a příznivců, obě kategorie do kterých se rád hlásím, nedalo na sebe dlouho čekat, zejména když vlastně jde víceméně pořád o tu samou skupinu lidí. A tak na facebooku se spustila lavina vyjádření o podporu. Akce ve formě happeningu, která se konala ve čtvrtek 21. března, se setkala s velkou účastí mladých lidí a i české televize. Tak asi něco s tím je.
A ono opravdu něco s tím je, a možná něco mnohem zásadnějšího, než bychom si jen tak připustili, a sice, že tady je ve hře jeden velký princip: jakou úlohu má hrát veřejný orgán, čili veřejná správa veřejných věcí, čili nás všech, ve vztahu se soukromou sférou, čili se sférou materiálních výhod, a to mám na mysli hlavně peněz? Zde se nabízí velmi trefný a vypovídající příklad: MČ Praha postupuje zcela podle pravidel a neporušuje nic, proti čemu bychom se měli teoreticky pohoršit. Ale i respektuje-li formálně tyto pravidla, přesto nenaplňuje svůj hlavní úkol, sám důvod své existence, což je, nebo mělo by být, ochrana zájmů a potřeb všech, nebo alespoň nejvíce ze všech občanů. To, že tenhle problém je pro mnohé bohužel neviditelný, svědčí o tom, do jaké míry tato nebezpečná myšlenka pronikla do kolektivního vědomí. A to myšlenka o tom, že stát má být neangažovaný partner, který se ve světě pohybuje v podstatě podle pravidel soukromé firmy, čili efektivnosti a hospodárnosti, a ať si lidé řeší soukromě své sny a představy o lepším světě. Ale ve světě, kde je tak vysoká míra ekonomické nerovnosti, což je spolu se svobodou jednotlivce dvě hlavní témata, která doprovází člověka po celé historii lidstva, pro stát stáhnout se do role neutrálního pozorovatele a rozhodčího znamená vlastně nutně přihrávat těm silnějším, kteří z toho nejvíce těží, jak poukazují ekonomické daty o nerovnosti. Přijmout a akceptovat roli řádného čistě ekonomického subjektu, který funguje podle osvědčených pravidel byznysu a peněz je strašná chyba! Tím pádem by zanikla politika, jak taková, ale i ekonomie bez politiky nedokáže fungovat, jak svědčí aktuální dlouhotrvající krizový stav. A fakta to dokazují. Všude, kde se situace dostala tak daleko, že se do politiky dostali rovnou byznysmeni nebo bankéři, jako Itálie nebo Řecko, to špatně dopadlo a je pořád hůře. Ale to je z jasného důvodu. Svět nechce, abychom svedli na něho otázka nespravedlnosti, ať již ve formě vysoké ekonomické nerovnosti nebo nesvobody, ale abychom ji čelili my a vůči ni se nějak postavili. O to nás požádá svět, a dokud to neuděláme, tak se nehneme z místa.
Když se vrátím k zmíněné okolnosti, tak dle mého názoru je zde patrné, že někomu se asi udělala chuť po té lokace těch prostor, které se nachází ve velmi pěkné a žádané části historického centra, a začal tlačit, aby podnik, který tam funguje už řadu let, se přestěhoval někde jinde, třeba do městských částí vhodnějších pro ekonomicky slabší vrstvy populace. Možná někdo si někde i namaže touto celou záležitostí i svou kapsičku, tak proč udělat z toho takovou vědu?
Protože pokud na místo dnešní restaurace La Casa Blů vznikne další luxusní restauraci, s designovým nábytkem, architektem projektovanými interiéry, patřičně vysoké ceny a nabídka pro elitu supermanažerů pohybující se v okolí, tak celé centrum Prahy něco ztratí. Na takové výměně město, čili kolektivita, může jen ztratit, protože vznikne něco opět elitářského, které lidi rozděluje místo, aby je sdružoval, jak to dělal dosud podnik La Casa Blů. A tím pádem nezdánlivě nepolitické schéma ukáže, že i on je vlastně politický tím, že někoho zvýhodňuje a někoho znevýhodňuje.
Ano, jistě, ne všem se musí toto místo líbit. Znám pár osob, které tento podnik nemají rádi právě proto, že je tak moc jihoamerický latinský, nebo se jim nelibí hudba. Ale přesto, musíme uznat, že to je něco jiného, v něčem dobrém v něčem jiném méně, ale prostě živé, jako jsme my lidé. Atmosféra, úsměvy ochotných jihoamerických číšníků, akce ve formě výstavy fotek a dalšího druhu, to vše z něho dělalo důležitým místem agregace a dialogu, což je taky zásadní potřeba, aby místo sloužilo všem, a ne jen malé skupině vyvolených. V opačném případě nebudeme to my, lidé, kteří rozhodneme o tom, ale peníze, což není živá věc. Je to nástroj, který by měl sloužit nám, a ne my jemu. Přesně tak, jak se to děje v přírodě, kde monokultury jsou vždy slabší a zranitelnější než její opak, chceme-li zachránit naše bohatství, a teď mám na mysli jak duchovního tak materiálního, pak máme jednou šanci, jak tuto výzvu obstát: a to je sázením na odlišnosti a na bohatství, které z nich vyplívají. Protože rozdíly, různorodost mezi námi jsou zdroj veškerého bohatství, ne peníze, což jsou koneckonců jen papírky, na kterém si píšeme své sny. Proto nabízím k úvahám myšlenku, že zasadit se za záchranu podniku La Casa Blů, a to ať už ta restaurace jako taková se nám líbí nebo ne, je silně a hluboce humanistické gesto, které stojí o vaši pozornost. Pojďme na to společně a získejme zpět naši lidskou důstojnost. Je to boj o naše hodnoty, nevzdejme se ho tak snadno.